Měsíc jinde

Přesně před měsícem jsem v tuhle dobu seděla v Praze a čekala na odvoz do Krkonoš. Do Krkonoš, kde jsem měla začít nový život. Nebo aspoň částečně nový život. Nikdy jsem v Krkonoších nebyla. Ani jsem se moc nebála, spíš jsem na to všechno pohlížela trochu jinak - nový začátek, nové prostředí, noví lidé, nová práce a o dva dny později i nový domov. 

Vlastně jsem neměla snad ani žádná očekávání. Prostě jsem to jela zkusit. Doma jsem se cítila nešťastná a ztracená (blog je založený asi rok a už tenkrát jsem byla ztracená a očividně jsem byla i před měsícem a možná jsem i teď) a říkala jsem si, že nemůžu prakticky nic ztratit, spíše naopak. 

Domů jsem měla jen v pátek (přijela jsem ve středu), nicméně... jsem už zůstala. Od té doby jsem byla doma 3x. A mimochodem, dost blbě se teď rozeznává doma a doma.

Za celý ten měsíc jsem měla tak tři psychický zhroucení, kterým ale nebudu úplně říkat zhroucení, protože vždycky může být hůř. Takže dejme tomu, že se mi vrátili moje úzkosti a ataky. K tomu se přidali pocity typu nepatřím sem, nezapadám sem, jsem tu mezi lidmi, ale přitom jsem tak sama a podobná negativita zatemňující můj mozek.

Jenže otázkou bylo a je: co s tím? Nejsem šťastná doma, nejsem šťastná ani tady. Nevím, kde se ve mě bere tolik sil na to si říct, že to tu vydržím. Že bude líp. Že tu někoho poznám, s kým budu trávit volný čas, kterého teď mám poněkud dost. Že nebudu po večerech sama, ve tmě. A že mě třeba bude někdo mít rád... A nebo to ani po čase nepůjde a já se vrátím zpět domů a tohle všechno nechám ve svých vzpomínkách v hlavě.